Dne 17.října se uskutečnilo historicky první setkání rodáků a přátel Krajníčka a i přes nepřízeň počasí, která poněkud zkomplikovala plánovanou procházku po vsi, lze celou akci považovat za podařenou. Ačkoli byl začátek naplánován na 13.hodinu odpolední, návštěvníci se začínali scházet již o půlhodinku dříve a dostalo se jim tak pohledu na naše hemžení okolo stolu s pohoštěním (přičemž se sluší poděkovat všem ženám za jejich obětavost při pečení, vaření, smažení, míchání a zdobení, zkrátka za tu snahu uspokojit rodáky jak kulturně tak i gastronomicky).

Na oficiální začátek jsme si počkali až do půldruhé. V tu chvíli se starosta chopil mikrofonu, aby přivítal všechny přítomné. Po krátkém úvodu následovalo historické okénko kronikářky a po vyčerpávajících patnácti minutách plných dat a jmen se ujal slova opět starosta, třímající v rukou dopis od rodáka pana Václava Bošky z Prahy, jež se chystal číst. Závěrem svého vystoupení vyzval ostatní, jestli by si našli také chvilku a napsali pár řádek ze svých vzpomínek na Krajníčko, a poprosil o pomoc při shromažïování dalších kontaktů na rodáky, které se zatím nepodařilo vypátrat. Skončil slovy „jezte, pijte a bavte se“. A jak řekl, tak se také stalo. Vzápětí totiž před každým hostem přistál vepřový řízek s porcí bramborového salátu, výčep a obsluha jeli na plné obrátky a zásobovali sál zlatavým mokem a jinými nápoji. Starosta vesele poletoval mezi stoly jako motýl a spokojeně pozoroval, jak se všichni baví. Později s mikrofonem v ruce navštívil postupně ty stoly, jejichž osazenstvo mělo dost odvahy veřejně se představit a odtajnit tak sebe a svou rodinu, jelikož po těch letech se ne všichni hned poznali. Ve čtyři hodiny dorazila paní černá z Vodňan, odhodlaná udělat několik skupinových fotografií a asi za dvě hodiny se s nimi vrátit zpět, aby si je mohli všechny přítomné tetičky a strýcové hned odnést na památku domů. Celé odpoledne podmalovával lidovými a jinými písněmi pan Jan Bísek s přáteli na tahací harmoniku a další hudební nástroje a provázel nás tak až do pozdního večera, dokud neodešel poslední človíček, za což mu též patří velký dík.

Z našeho pohledu to bylo velmi vydařené a příjemné odpoledne a soudě dle úsměvů vykouzlených na tvářích rodáků se můžeme svorně poplácat po ramenou, že jsme té naší vesničce neudělali ostudu ani tentokrát.